Toto je moje slohová práce do školy na literaturu. Posuďte sami, co bych dostala za známku.
Žila, byla jedna... Tak jinak. Jmenuji se Gerty (čte se to s dlouhým ý) – a mé celé jméno je Gertruda Evansová. Rodiče měli zřejmě krizi, když mi to jméno psali do rodného listu – jak já to jméno nenávidím. To ale není to, co jsem chtěla. Už se vám někdy stalo něco naprosto úžasného, co vám na vždy změnilo život? Ne? Mně ano.
Bylo to na podzim roku 2005. Chladné mlhavé ráno, jako každé jiné. Něco bylo přeci jen trochu jinačí než obvykle. V našem domě bylo rušno a každý člen rodiny včetně babičky Caroline pobíhal po domě a sháněl to, co mu scházelo. Do odjezdu zbývalo deset minut a všichni byli, jako na trní. Kromě mě. Seděla jsem na černém zavazadle a pozorovala jsem všechen ten blázinec kolem sebe. Lokty jsem se opírala o svá kolena a dlaněmi si podepírala bradu. Myšlenkami jsem byla někde ve slunné Kalifornii těsně před pódiem hledíc na toho nejúžasnějšího zpěváka a tanečníka na světě – Derikem Lewise
. "Haló! Vnímáš mě Gertýýýý?" Will mi máchal před obličejem oběma rukama a urputně se snažil upoutat mou pozornost. Zaostřila jsem na jeho, jako vždy optimistický úsměv a párkrát zamrkala. "Wilieme?" Zavrtěla jsem se a zavazadlo pode mnou nebezpečně zapraskalo ve švech. "Panejo! Ty si ale mimo. Nechci tě vidět, až uvidíš toho Derika či, co." Předvedl přehnaně ohromený výraz. "Nech toho Wilieme. Chováš se, jako malé dítě." Napomenula jsem ho a dala mu drobný pohlavek. Můj starší bratr se jen kysele zašklebil a posadil se vedle mě na podlahu. Blázinec v domě pomalu ustával a všichni se začali shromažďovat u zavazadel. Po nějaké chvíli jsem byla donucena se zvednout a jít čekat před dům na mikrobus, který měl dorazit každou chvílí. Před domem se nás sešlo deset i se zavazadly připravenými k naložení do nemalého kufru mikrobusu: Já, můj starší bratr Wiliem, má starší sestra Jackie, Gill – má mladší sestra, mamka, taťka, babička Caroline, strýček Harry s tetičkou Margaret a Bessie – naše rodinná známá. Taťka zamkl dveře od domu a strčil je do hluboké kapsy svého kabátu. Mikrobus zastavil těsně před vchodem našeho domu a vyskočil z něj malý obtloustlý řidič v uniformě. Otevřel dveře od kufru a hbitě začal dovnitř skládat naše zavazadla. Nastoupila jsem do vozu a zabrala si místo hned u okýnka. Will si sedl vedle mě a ostatní členové rodiny se poskládali do zadní části vozu. Na letišti, to byl skutečně chaos. Bylo to samé "Gerty! Kde jsi?" a "Kde je Gill?" "Wilieme hlídej svou mladší sestru!" Mamka vypadala, jako strážník, co se snaží urovnat na rušné dopravní špičce sjednat pořádek. Největší úleva byla, jakmile jsme nastoupili do letadla a posedali si na svá místa. Když se letadlo odlepilo podvozkem od ranveje a vzneslo se do několika stovek metrů nad město, představila jsem si sluncem zalité Los Angeles, jak se prosklené mrakodrapy blyští a vrhají svůj lesk na okolní domy.
Prodírala jsem se společně s Wiliemem a Jackie neuvěřitelným množstvím jásajících fanoušků těsně před pódium. Koncert měl začít za deset minut a já byla neuvěřitelně natěšená, až uvidím Derika tančit a zpívat přímo přede mnou. Dostali jsme se na místo a nastoupila skupina mladých kluků, která dělala Derikovi předkapelu. Zrovna, když začali hrát, jsem si neodkladně musela odskočit. Prodrala jsem se davem lidí k toaletám a vstoupila jsem do rozlehlé chodby. Dala se směrem, kterým ukazovala malá zelená šipka na ceduli s nápisem WC. Když jsem se vracela zpět z toalet, otevřela jsem dveře do chodby a pospíchala směrem ke koncertní hale. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se budu moci ztratit zrovna tady. Zabočila jsem chodbou doprava a hledala velké dřevěné dveře směřující do haly. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Nalevo ode mě se nad prosklenými dveřmi skvěl nápis zákulisí. Moc jsem chtěla vidět celou tu show z hlediště, ale vidět Derika před zahájením koncertu by byl opravdu zážitek. Zkusmo jsem zatlačila na levé křídlo prosklených dveří. Kupodivu byly otevřené. Neváhala jsem a proklouzla jimi do nemalé místnosti, kterou jsem vždy toužila spatřit. "Parádní..." Žasla jsem při pohledu na vybavení a obrovské množství elegantního oblečení. Rychle jsem přiběhla k hromadě šatů zavěšených na dlouhém kovovém stojanu na kolečkách. Vytáhla jsem žluté, velmi slušivé šaty a přidržela si je na těle. Poodstoupila jsem od obrovského zrcadla a prohlížela se. Usmála jsem se, ale má radost byla v mžiku pryč. Za mnou se objevil brýlatý muž s krejčovským metrem kolem krku a zkoumavě si mě prohlížel. "Ach jo. Tohle bude parádní průšvih." Pomyslela jsem si a strnule pozorovala člověka, který dnes zřejmě nevstával s dobrou náladou. "Slečno!" začal a mě začala pohlcovat panika. "co tu děláte!" A jé. Já věděla, že to bude pořádný poprask, jenže já si zkrátka nedala říct. "Máte být už dávno na pódiu. Všichni na vás čekají!" "Cože pódium?" nechápala jsem. Uchopil mě za loket a odvlekl mě směrem k velkému zrcadlu se židlí a velkou spoustou šminek. Nejistě pohlédl na hodinky. "Tak rychle převlékněte se do šatů a pospěšte si." Pohlédla jsem na žlutou látku ve svých rukou. "Sowyere? Už je tady?" Přiběhla zadýchaná slečna s brýlemi na nose a pohlédla na mě. "Ano, ale už nezbývá čas na kostým a líčení." Vzal z mých rukou žluté šaty a zadíval se na mě. "Teď se nedá nic dělat. Bude tam muset jít takhle." Konstatoval to a popostrčil mě dopředu kamsi do úzké uličky. Doléhal sem tlumený řev fanoušků a hudební předkapely. Zastavili jsme se zřejmě někde pod středem pódia. "Počkejte! Já nejsem..." Sawyer – jak jsem odposlouchala- mě hned zadržel. "Teď je důležité jít tam a odzpívat to. Ah tady jsi Deriku." Trhlo to se mnou, když jsem v tu chvíli pohlédla do smaragdově zelených očí. "Derik?" Překvapeně na mě zamrkal. "Sowyere? Co to má..." Stylista – jak jsem pochopila – jen mávl rukou a odpochodoval pryč. Derik na mě soustředil svůj pohled. Pousmál se. "Jak se jmenuješ?" Zřejmě pochopil, že nejsem jeho zpěvačka. "Gerty..." "Takže Gerty zpívat umíš?" Zpívala jsem ráda a Will mi často říkal, že můj zpěv je pěkný, a tak jsem jen kývla. "Začíná se songem "I Feel You" ano?" Opět jsem kývla. Pak mi podal do rukou mikrofon a plošina, na které jsme stáli, se dala do pohybu. Objevili jsme se na samém středu pódia a halou se nesl hlasitý křik fanoušků. Očima jsem zabloudila dolů pod jeviště a zapátrala po Willovi s Jackie. Našla jsem je. Zírali na mě, div, že jim brada nespadla dolů na zem. Nevinně jsem se na ně usmála a zamávala jim. Hudba začala hrát a Derik začal zpívat. Měl tak úžasný hlas. Poté jsem se do zpěvu dala i já a halou se rozneslo uznalé hvízdání. Pohlédla jsem na Derika. Jen se usmál a pokračoval se zpěvem. Bylo to, tak úžasné. Nikdy jsem se necítila lépe. Když jsme dozpívali "I Feel You" odebrala jsem se do zákulisí. Sowyer ke mně přispěchal s plastovým kelímkem, ve kterém byla zřejmě voda. Celá omámená jsem se posadila na jednu ze židlí a neustále si vracela momenty, kdy zněl koncertní halou náš duet. "Na to, že nejste Jeny Rascalová, jste zpívala úžasně." Zasmál se Sowyer, který zřejmě pochopil, že nejsem ta, kterou celou dobu hledali. Později jsem se dozvěděla, že Jeny Rascalová zmeškala letadlo a nakonec na koncert nedorazila. Celý koncert jsem se bavila v zákulisí – samozřejmě, že s Wiliemem i Jackie – a nechala se obletovat chtivými novináři.
Na druhý den, když jsem si dopřávala ranní šálek horkého, malinového čaje, za mnou do jídelny přiběhla maminka a vypadala, jako by ji taťka požádal znovu o ruku. Samozřejmě, že jí nepožádal. Byla celá nadšená ze včerejšího koncertu, na který se nechtěla jít podívat a raději nakupovala. Předložila mi před nos troje různé noviny a celá žasla nad mou fotografií na titulní stránce. Málem jsem se utopila, když jsem si přečetla nadpis na obzvláště bulvárním magazínu, který hlásal: "Nová vycházející hvězda rozzářila Hollywood. Manažeři se mohou přetrhnout..."
A takhle nějak to bylo. Později se Wiliem pokusil prorazit, jako divadelní herec a nakonec skončil u filmu. Gill, ta se dala na školu baletu a Jackie se nadchla pro kariéru návrhářky. A ze mě se stala mladá popová hvězda. Momentálně pracuji na svém debutovém albu a chystám se na malé turné po Evropě. Zkrátka Happy End.